Dneska o vážných věcech. Na vypovězení Davida Dukea, amerického rasisty, z území České republiky nemám jasný názor. Přesněji řečeno ve mně soupeří názory dva. Ten první je nekompromisní: nenaslouchat, nedat prostor, v zárodku zamezit prezentaci jeho názorů a především propagaci jeho osoby, i když vím, že právě mediální kolotoč kolem toho je tím podstatným, oč Dukeovi a lidem, kteří ho pozvali, šlo. Bohužel, pak je v tom případě David Duke vítězem, protože i dobře „vyargumentovaná“ rozhodnutí mívají špatné konce a v tomto světě se počítají jen konečné výsledky.Druhý názor je méně jasný, nicméně i on je relevantní. Nejprve to byl spíše pocit, který se však konstituoval, když jsem si přečetl v Lidových novinách (2. května) v rubrice Úhel pohledu článek Leo Pavláta Extremisté na akademickou půdu nepatří. Autor přesvědčivě dokazuje, že diskuse s takovými lidmi vlastně nemá žádný přínos, neboť svůj extremismus v tu chvíli „opouštějí“ a staví se do role důvěryhodných, právadbalých občanů, což dle něj dokazuje rozhovor, který Duke poskytl Právu (15. dubna). A především: Hovořit s extremisty na veřejně uznávaném fóru – univerzitě, v médiích – znamená povýšit je na „druhou stranu“, dát jim status alternativy. To je ostatně nejpodstatnější teze knihy Popírání holocaustu. Sílící útok na pravdu a paměť od Debory Lipstadtové. Na tuto ústřední myšlenku navazuje další, neméně podstatná. Americká aktivistka tvrdí, a má samozřejmě pravdu, že čím méně bude žít obětí s očitými, vlastními zkušenostmi z války, z koncentračních táborů, z holocaustu, tím bude kampaň popíračů silnější (a nejspíše úspěšnější). Už dnes je ve virtuálním světě pravda i nepravda nerozeznatelná. Místy dokonce totožná, dodávám k tomu.
Ve svobodném světě měl před pádem železné opony každý, kdo byl ochoten překonat lenost, přístup k informacím. U nás stejně jako v ostatních sovětských satelitech (nemluvě o SSSR samém) ne. Tady lidé odsuzovali šmahem jiné lidi, knihy, názory, cokoli, aniž by je naprostá většina z nich znala a mohla se s nimi seznámit (anebo raději ani nechtěla). Za dalších dvacet let jsme nestihli tuhle trhlinu zalátat, je to bolestný proces.
A teď už budu mluvit za sebe, i když jsem přesvědčen, že je to názor více mých spoluobčanů. Jsem svým způsobem společensky angažovaný a chodím k volbám, nejsem „líný“ dovzdělávávat se sám. Jsem však obezřetný až háklivý k jakémukoli odmítání dopředu (hubu si chci nabít sám). Potřebuji osobně hledat pravdu. Musím sám objevit „svého“ nácka, „svého“ rasistu. Protože v námi žitém čase se mohou objevit pokusy o další a jiné Majdanky a Sobibory. A jak je mám rozeznat, nebudu-li na to připraven z nějakého tréninkového klání? *
lipstadt.blogspot.com Blog Debory Lipstadtové, pravidelně aktualizovaný.
Kontakt:
O autorovi| JAKUB ŠOFAR, sofar(zavin)atlas.cz.
Salon Práva 14.05.2009 , str. 02
Žádné komentáře:
Okomentovat